Evropští zemědělci nejsou naštvaní „kvůli jedné dohodě.“ Mercosur je jen poslední kapka, která poukazuje na mnohem hlubší problém: Evropská komise dlouhodobě nastavuje zemědělskou politiku tak, jako by se trh choval podle excelové tabulky – a ne podle ekonomických zákonů. Farmářům zároveň říká: nebojte, když nastane problém, máme v dohodě pojistky a zareagujeme. Jenže právě zkušenost posledních let ukazuje, že „až potom“ je pro zemědělství často pozdě.
Trh už hoří, jenom politika se tváří, že se nic neděje
Začněme realitou trhu. Řadu rostlinných komodit v Evropě provází už několik let mimořádně nízké výkupní ceny a slabý výhled na obrat. Zároveň rostou náklady – zejména ty související s povinnostmi předepsanými Evropskou komisí, které se sčítají do stále dražší produkce. Na papíře se slibuje zjednodušení, v praxi se farmář ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny – cenou, kterou na trhu neovlivní, a náklady, které mu z části stanovuje politika. I bez dodatečného ekonomického tlaku tak dochází k odkládání investic, úsporám v živočišné výrobě, stagnaci mezd a potížím s generační obměnou.
A právě do tohoto kontextu přichází Mercosur. Evropské instituce jej popisují jako obchodní příležitost pro všechny a na téma zemědělství argumentují kvótami a ochrannými opatřeními. Jenže to je falešné uklidňování, které popírá, jak citlivě zemědělské trhy reagují na signál levnější nabídky. Nejde jen o skutečný objem dovozu v prvním roce. Jde o očekávání zpracovatelů a obchodníků, že „alternativa“ existuje, a o následný tlak na evropské výkupní ceny.
Pojistky na papíře nevrátí zavřený cukrovar
Nejlepší (a nejbolestivější) důkaz jsme už dostali. Bezcelní či zvýhodněné dovozy cukru z Ukrajiny se v jednu chvíli staly katalyzátorem prudkého propadu cen – pokles cen cukru v EU o zhruba 35 % a následné škody v podobě zavírání cukrovarů a omezování pěstování řepy máme ještě v živé paměti. Bývalý ředitel zavřeného cukrovaru na jižní Moravě s námi shodou okolností protestoval ve Štrasburku proti Mercosuru.
Na příkladu cukru – a to je trh relevantní i v případě dohody s Mercosurem – vidíme přesně ten mechanismus, který úředníci a politici rádi zamlčují nebo dokonce zpochybňují: i relativně malý příliv významně nižší nabídky dokáže srazit cenu o čtvrtinu či třetinu, protože trh je systém očekávání, vyjednávací síly a rychlých reakcí.
Když farmáři slyší, že u Mercosuru „pojistky zafungují,“ vzpomenou si na zavřené cukrovary. A na pokles pěstebních ploch cukrové řepy v EU. Pojistky v podobě monitorování cen, reakce, která se začne chystat po půl roce… než se navrhne a zavede konkrétní protiopatření, škoda se může stát strukturální. Cukrovar, který jednou zavřete, zítra znovu neotevřete. U mnoha citlivých komodit jsou zkrátka takové změny nevratné. Nebo minimálně nevratné ve střednědobém horizontu a bez enormních nákladů.
To všechno přispívá do balíčku důvodů, proč zemědělci protestují: nechtějí být testovacím polygonem, na kterém se ověřuje, jestli „pojistka“ zareaguje dřív než trh.
Dvojí metr: zdražíme vstupy, ale otevřeme dveře levným dovozům
Další vrstva frustrace je, že se obchodní dohody nevyjednávají ve vakuu. Vedle Mercosuru se v EU současně otevírají jednání o dalších podobných dohodách. Na základě soustavného tlaku zemědělců bylo teď například dojednáno, že v rámci dohody o volném obchodu s Indií nebudou zvýhodněné dovozy zemědělských komodit a potravin. To je pozitivní. Ale další dohody jsou v jednání.
Stejně tak Evropská komise má často přímý podíl na zdražení vstupů pro farmáře. Typickým příkladem jsou hnojiva. Od loňského července EU zavedla cla na dovoz dusíkatých hnojiv z Ruska a Běloruska, s postupným růstem sazby zhruba z 40 eur za tunu až k 315 eurům za tunu do roku 2028, a to s cílem omezit závislost na ruských dodávkách. Na geopolitické rovině lze důvody pochopit – ale na rovině farmářské ekonomiky to znamená, že sama EU zdražuje klíčový vstup, a přitom zároveň ujišťuje, že když jiné obchodní dohody způsobí cenový tlak, „nějak“ zasáhne. To je logický rozpor, který zemědělce dráždí dvojnásob: instituce nejdřív sama aktivně ovlivňuje tržní podmínky, a pak slibuje, že bude hasit požár, který dalšími kroky ještě přiživí.
Standardy jsou špičkové, ale bez vynucení se mění v handicap
K tomu přidejme realitu regulací. Veřejná debata často sklouzává k jednoduché zkratce, „farmáři nechtějí ekologii.“ To je nepravda. Evropa posunula kvalitu a environmentální standardy produkce na špičkovou úroveň – a zemědělci to odpracovali v praxi. Problém je v nesouladu: stejné instituce, které zvyšují náklady regulací, současně dovážejí zboží vyrobené mimo tento rámec. Není to morální otázka, je to matematika. Pokud chce EU udržet vlastní výrobu, musí buď narovnat obchodní podmínky, nebo přiznat, že evropská pravidla ve skutečnosti motivují k přesunu produkce mimo Evropu – a s ním i přesun environmentální zátěže. Z hlediska ochrany životního prostředí je to nanejvýš pokrytecké. V kontextu geopolitické nestability také nanejvýš nebezpečné.
Česká zkušenost: „potraviny drahé,“ ale prvovýroba bez dotací v mínusu
V českém kontextu to vidíme zvlášť ostře. Data ČSÚ u cen zemědělských výrobců dlouhodobě ukazuje, že cenová dynamika prvovýroby je hluboko pod inflací, respektive působí protiinflačně: řada komodit se v nominálu vrací na úrovně staré deset i dvacet let, zatímco vstupy i mzdy mezitím mnohonásobně vzrostly. Farmář tak naráží na paradox: od politiků i veřejnosti slyší, že „potraviny jsou drahé,“ ale jeho výkupní cena u části produkce stagnuje nebo klesá pod výrobní náklady. Ostatně zkuste někdo vypěstovat brambory za korunu padesát za kilo. To je pak živná půda pro frustraci – a zároveň důvod, proč je laciné interpretovat protesty jako „boj proti jedné smlouvě.“ Ano, Mercosur, pokud vstoupí v platnost, může mít devastační účinky na evropské zemědělství. Ale ta devastace nastane z již velmi špatného výchozího stavu. Jde o pocit, že se po zemědělcích chce stále víc, ale ekonomický základ jim sami představitelé EU systematicky podkopávají.
Když se pak – nikoli do trhu, který v pořádku standardně funguje, ale do trhu v tomto rozjitřeném stavu – přileje další nejistota, dopad se násobí. U citlivých komodit funguje cenotvorba jako domino. Jakmile se objeví signál levnější nabídky, zpracovatelé a obchodníci ho využijí v jednáních: buď snižte cenu, nebo koupíme jinde. A i když fyzicky levné zboží zatím není v přístavu, možná ani na lodi, vyjednávací pozice farmáře se zhorší okamžitě. Právě proto kvóty nejsou automatická záruka bezpečí. Často jsou jen rámcem, ve kterém se trh přenastaví ještě předtím, než se kvóta reálně vyčerpá.
Co by komise měla dělat, aby se protesty neopakovaly
Zemědělci dnes nejsou v ulicích proto, že by odmítali volný obchod. Jsou tam proto, že odmítají politiku, která se tváří, že svět okolo neexistuje.
Co s tím? Za prvé, EU musí přestat dělat politiku „nejdřív rozhodneme, potom uvidíme.“ U zásadních otázek jako mezinárodní obchodní dohody musí být rozhodnutí činěna na základě důkladných dopadových studií. Za druhé, pokud EU ukládá nákladné standardy, musí je vynucovat i v případě dovozů – jinak jde o přesun produkce i environmentální zátěže mimo Evropu. A za třetí, komise i členské státy musí přiznat, že konkurenceschopnost není nějaký výmysl zemědělců, je to součet daní, regulací, energií, práce, povolovacích procesů a investičních možností. Bez toho se každá další pojistka v obchodních dohodách stane jen další větou do tiskové zprávy. Nebo přímo hřebíkem do rakve domácí produkce potravin.
Všichni sledujeme, co všechno je dnes možné v mezinárodních vztazích. Opravdu věříme, že funkčnost mezinárodních dodavatelských řetězců je garantovaná a bez limitu? A že se jedná o tu správnou dobu, kdy vyměnit obchodní příležitosti za bezpečnost?
Dokud se tento přístup nezmění, budou evropské traktory v ulicích znovu a znovu. Z naší strany to není žádný rozmar, ale pud sebezáchovy. Chci věřit, že ho v sobě objeví i ta část našich evropských spoluobčanů, která dosud smysl našich protestů relativizuje nebo neguje.
Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu ČR